"Tak já bych tu kočku bral!" aneb adopce koček u nás

Představte si, že vezmete ze země drahokam, který někdo pohodil, přitom má cenu zlata. Jenže ve světě, ve kterém žijete, to vidí jen hrstka lidí. Vlastně je to taková zvláštní minorita, která je ochotná se pro drahokam sehnout, omýt ho, očistit a pečovat o něj. Drahokam je často zničený, musí se pečlivě slepit zpátky, což je náročný proces vyžadující peníze, čas, vlastní houževnatost a zaujetí. Když je zpět v celé své kráse, začnete pro drahokam hledat nové majitele, abyste mohli vzít z ulice další, co druzí pohodili. Jenže v tom je ta potíž, skuteční zájemci se nehrnou, místo toho ale narážíte na obrovskou bublinu těch, kteří patří k lidem, které drahokamy běžně vyhazují. Někteří by si takový "opravený" a očištěný drahokam vzali pro vlastní "užívání" zadarmo, než se zase rozbije nebo se dočista jejich ne-péčí a nezájmem zničí. Říkám jim ŽADATELÉ. Za jejich POŽADOVÁNÍ drahokamu, by jim skupina co drahokamy zachraňuje, měla poděkovat. Je to přeci něco tak nepopulárního, že můžou být v této skupině lidí rádi, že si tu a tam drahokam ta druhá skupina vůbec vezme. Tím drahokamem je KOČKA... 

ŽADATELÉ VS. ZÁJEMCI

Aby byla kočka šťastná, musíte ji vložit do rukou druhého drahokamu - do dlaní člověka, pro kterého má její život smysl. Takový člověk si cení, že ŽIJE a že jste kočku kdysi z ulice vzali. Oceňuje, že kočka je nejlepší přítel, posluchač, ranhojič, vysoce individuální bytost s vlastními potřebami a že je součástí rodiny, která by ji především měla chránit, protože je jí věrná a odevzdaná. Říkám tomu lidskému drahokamu ZÁJEMCE, tedy ten, co nejen kočku žádá, ale má o ni skutečný zájem. Je to ten, který by se ideálně taky pro pohozený drahokam na ulici sehnul. Jenže tady vzniká první potíž. Ta menšina lidí, která se pro drahokamy sehne, je tak malá, že je často přeplněná drahokamy sama o sobě, protože ačkoliv je nabízí všude, nikdo je nechce. Takže je velmi nesnadné najít pro takové kvantum koček lidský drahokam ...

Kde takový lidský drahokam najít? Jak ho hledat? A jak ho rozpoznat?

Realita je taková, že s obyčejnými kočkami dnešní svět stále nepočítá... Je jich hodně, jedna jako druhá, nevidíme v nich rozdíly, jejich potřeby jsou chytat myši a ptáky a to jim za barevné granule večer rádi poskytneme. Když jednou nepřijdou, bude jasné, že je něco zajelo, sežralo, prostě FINITO, ENDE ŠLUS! Tak si "pořídíme" jinou. Je jich všude plno... Samozřejmě zadarmo, ještě abychom za tak spotřební zboží, které nemá ani hodnotu žvýkaček nebo cigára, platili! Navíc se často ztrácí, nechává se zbouchnout kocourem od sousedů nebo přejet. Prostě kočka je celkem rozbitná a moc nevydrží. Nakonec se za kočkou zavře opona s otřepanou vesnickou frází: To je prostě kolotoč života. Jedna odejde, druhá přijde a koťata co neutečou, odvleče liška nebo Jirkův pes naproti. Je to PŘIROZENÉ. Co je komu po tom?  Je vám taky špatně?

Možná zalitujeme, že tahle kočka byla fakt chytrá a vůbec dobrá, taková už asi nebude. Možná ji i proto, že nebyla až tak "obyčejná" jako všechny ty ostatní před ní, půjdeme hledat, až ji najdeme, zakopeme ji a uctíme tak její "památku". Ale co z toho kočka po smrti má? Nemáme ji ctít za života?Není snad trochu pozdě? Otázkou je, kolik koček nikdo nehledá, nepostrádá, i když nepřijdou?  Kolik koček končí u krajnic zajeté, otrávené v trávě, zastřelené u lesa, pokousané nebo nemocemi dohnané k smrti? Nestojí kočky náhodou o život, který jim nabízí kromě slunce, lovu i veterinární péči, kvalitní stravu, bezpečí a možnost se schovat domů, když je zima? Tak přesně takové otázky si ta většina, co nechá drahokamy napospas osudu, neklade.

Výběr rodiny je náročný proces

Útulky a depozita, dočaskáři a azyly jsou vystaveni celoročně velkému tlaku na výběr rodiny, kterému předchází prohrabávání se marastem telefonátů a mailů žadatelů o kočku. Ta pro žadatele  nepředstavuje kamaráda a nemá jinou hodnotu kromě té užitné (myšilov) nebo zábavné funkce (dokud je kotě). Ve zkratce tito lidé patří do většiny lidí, kteří kočce prostě nabídnou, že si ji opravdu jen vezmou. A pozor! Znamenat to může přesně jen to, DOSLOVA. Jak se ta velká bublina lidí pozná? Má svůj žargon, který vypadá hned v úvodu hovoru asi takhle:

• Chci kočku, máte bílou? Chci jen tu!
• Stojí cenu kastrace? Tak to bohužel. Já myslel, že je zadara! To mám jako platit za to, že z ní nebudu mít koťata?
• Adopční poplatek pro kočku? Najdu si na vesnici, až porodí sousedovic míca, ta bude zadarmo!
• Chci kotě na myšilov, spát bude v boudě.
• Obyč ne, chceme Mainku. Dneska! Dovezte ji!
• Já chci kotě, co nezlobí. Máte nějaké?
• Chci takovou co není zlá a netrhá tapety. Tu bych si vzal.
• Sourozence nechci, vím, že se milují, ale chci jen tu dlouhosrstou z páru. U nás se bude mít skvěle, jsou tu lesy a má tu plno koček k páření. 
• My bychom chtěli nekastrovanou, máme kocoura a chceme miminka na jaře. Tak máte?
• Chci kočku, co v noci neběhá!
• Chceme kočku, která nebude ubližovat našemu dítěti. Ta předchozí ho škrábla!
• Chceme mazlivé koťátko, aby si měla vnoučata s čím hrát! Bude mít misky ve sklepě a jinak bude jen venku. Bude se mít moc dobře, nebojte.
• Nebojte se, ona ani ta předchozí nebyla padací, nikdy nevypadla z balkonu, já se sem tam na ni podívám, co na balkóně dělá.
• Řeknu na rovinu, že i kdyby vypadla z okna, tak jsme v přízemí. Buďte bez obav!
• Cože? Sítě? My máme sítě na sucháč, na netopýry. Takže to je v cajku! Stejně otevíráme hlavně větračky.
• My kočky nebijeme, my je trestáme separací. Někdy stačí pořádně zařvat. Dělaj si co chtěj, potvory jedny, že jo? 
• Chcete se ke mně podívat? Cože? U mě není nic k vidění! Nashledanou! 

Fáze rozčarování

Někdy jsou dočaskáři a útulkáři při vysvětlování, že kočka potřebuje to a to, na toto je zvyklá a toto by měla jíst, zahrnuti vlnou kritiky a zloby a dochází u obou stran k absolutnímu rozčarování. Je to srážka dvou míjejících se světů, nastavení hodnot a myslí. Hledání vhodné rodiny je někdy opravdový festival ztraceného času, zvláště pokud máte bílou dlouhosrstou von kočku z ulice... To se hlásí snad všichni z oné většiny, která kočku má jako zábavu, okrasu nebo myšilovku. Když se po všech filtracích vybere konečně vhodný parťák pro kočku, stává se, že na schůzku nedorazí, odmítne návštěvu předem, již se nikdy neozve nebo se záhadně rozmyslí. Kočky se vrací z domovů leckdy z bizarních důvodů, kde se majitelé vážně zamysleli a rozmysleli se, že:

 "Ale tohle teda ne, aby byla takhle zlobivá...!"

"Kadí mimo! Chci ji vrátit."

"Seká po synovi, když ji tahá za ocas, to nejde."

Nebo se kočka odloží nazpět do útulku, protože se změnila životní situace, stala se nechtěným dědictvím, změnily se pracovní podmínky nebo jen partner/ka, takže už to nejde. Kočku totiž partner/ka nemá rád/a. Při svých dočasných péčích jsem se také setkala s naprostým rozčarováním, kdy jsem si spletla žadatele se zájemcem.

"Jednou jsem dala kočku paní, která si ji ještě v lokalitě, kde kočka běhala bezprizorní tuze zamilovala, pořád o ní mluvila, jako o své holčičce, chodila ji krmit. Kočičku jsem ji dala na adopční smlouvu, netrvalo dlouho a paní měla navštívit švagrová s alergií na kočky, která paní vždy navštěvovala. Paní mi zavolala, ať si "mrchu" (rozuměj holčičku) odvezu OKAMŽITĚ, nebo ji vyhodí z bytu, což demonstrovala těmito slovy do telefonu: "Otevřu jí dveře dokořán! Mně je to jedno!"

Když se adopce nepovede, bolí to... 

Útulky a spolky čelí leckdy nemilosrdné realitě, že kočku nedaly do rukou zájemci, ale žadateli, který s ní nedobře naložil. Je náročné přijmout takovou realitu, odzbrojeni ve svých ideálech stojí útulkáři náhle před procesem dohledávání pohřešovaných nebo týraných koček. Je to ten nejhorší scénář a noční můra všech útulků vedle snad už jen panleukopenie - závažného virového onemocnění. Není nic horšího než slyšet, že kočka, kterou jste dali do adopce, PROSTĚ NENÍ. Pokud zemřela, zjišťujete bolestné informace o jejím úmrtí. Pokud je nezvěstná, je to náročné nejen psychicky, ale i fyzicky a finančně, protože pohřešovanou kočku hledáte ve svém čase, tisknete letáky za své peníze, zatímco v hlavě vám projíždí nezastavitelný vlak, jehož vagóny jsou plné rozmanitých katastrofických scénářů, co se vypiplané kočičce mohlo stát! Jsou vám kladeny pod nohy klacky od nezodpovědných majitelů ve formě lží, zatajování faktů, mlžení a blokování, které vás srážejí na kolena a ačkoliv píšete opakované žádosti o informace o kočce a podáváte žádosti o prošetření zanedbání péče na PČR, brzy zjišťujete krutý fakt, že celý proces se často sune jen Vaší rychlostí přijít věci na kloub... 

Je to beznaděj. V případě ztráty kočky o to horší, že NEVÍTE... Čas může hrát proti vám. 

Takové příhody vedou útulky k tomu, že vyzývají občany o pomoc, pokud jde ještě něco pro kočku udělat. Některé nepovedené adopce jsou až nepublikovatelné a nejsou zveřejňované z důvodu ochrany svědků, faktů ale i vlastních zraněných emocí. Myslím, že nebudu lhát, když napíši, že každý dlouhodobě fungující spolek zažil nevydařené adopce podobného typu - tedy adopce, kde se stala ta osudná chyba, že zachraňující ŠPATNĚ POSOUDILI, KDO PŘED NIMI STOJÍ. Za původně mile vyhlížejícím lidským drahokamem se skrýval šmejd... V mnohých případech si říkáme, co jsme měli udělat jinak. Ve skutečnosti ale nelze posoudit vždy správně člověka, zdali patří do menšiny, co se pro drahokam sehne, nebo většiny, jenž ho za čas vyhodí. Pravdou je, že před námi stojí cizí člověk. My ho vidíme prvně a máme mu svěřit to nejdražší, co pipláme často dnem i nocí - své chlupaté dítě plné důvěry vůči nám.

Pro ilustraci uvádím další příklad z nevydařené adopce

V tomto případě paní posílala staré fotky, nechtěla sourozenecké duo koček ukázat. Nakonec byla schopná slovně popsat jejich údajnou smrt, včetně celého příběhu - tedy udání místa, auta a popisu vzhledu kočky po srážce s autem, popisu způsobu pohřbení těla a vzhledu hrobu, vč. jeho lokalizace. Netušila, že jsem ochotná jet na místo, pátrat po údajném hrobu a vykopat ho kvůli identifikaci. Nakonec jsme vypátrali, že v místě nikdo z místních nezajel žádnou kočku odpovídající popisu pohřešované.  Žádný hrob tu nebyl! Kočky paní vypustila poté, co je  před Vánoci nestihla prodat. Dohledávali jsme je po celých západních Čechách, až jsme je našli! Jedna byla totálně zubožená v autodílně a druhá až u polských hranic, kam ji dali do adopce obyvatelé jedné vilky, kteří kočku našli. Do pátrací akce byla zapojena spousta lidí a jen kvůli nepřetržitým lžím ze strany majitelů a vyhrůžkám se tyto nevinné kočičky toulaly dlouho dezorientované, zmatené, hladové, bez podsady v zimě v prostoru, který neznaly. Naštěstí byly obě bílé barvy, jeden napůl maiňáček, takže lépe dohledatelní. 

Je bizarní, co jsou ochotni "majitelé- žadatelé" udělat, aby se nemuseli přiznat nebo naopak s jakou lhostejností, nezájmem a bez obalu  jen tak prohodí mezi řečí: "Jo tu? Tu už nemám, ta před lety vypadla z okna!"

Útulek jako pevnost? 

Mnohé útulky v rámci opatření proti žadatelům staví hrad s opevněním, jehož stěny tvoří spousta kamení. Každý kámen přináší rozčarování žadatelů a jejich ustoupení od žádosti adoptovat kočku. A o to jde. 

Každý kámen má své opodstatnění, je logicky zasazen a vychází z předešlých zkušeností. Těmito kameny jsou dotazníky, povinnost návštěvy předem, zákaz předávání zvířete venku, nutnost poznat prostor, kde zvíře bude žít, adopční smlouvy, adopční poplatek, kastrace předem, odvoz kočky pouze v přepravce, povinnost posílání občasných zpráv, o tom, jak se zvířeti daří, fotodokumentace nebo sítě. Některé z těchto prostředků ochrany jistě odradí žadatele o kočku, ale někdy také zájemce. Já jsem rozhodně pro a svoje stavební kameny opevnění mám také. Je to ve světě, který kočku nepřijímá, ale šikanuje, bohužel NUTNOST. Představte si, jak unavené kočičí spolky jsou po letech takových zkušeností a telefonátů na jedno brdo. Je těžké zůstat milý, vytrvalý v hledání, aktivní a pozitivní vůči lidem.

S kočkou je v dobrých útulcích zacházeno s láskou a úctou 

To, kam kočka půjde, určí celý její život! 

Je to nejdůležitější a nejvážnější rozhodnutí, kterým určíme kvalitu celého života konkrétní zachráněné kočky. Výběr rodiny je především velká zodpovědnost. Nikdo si nepřeje, aby kočce, které život jeden zachránil, druhý vlastní nezodpovědností vzal. Pravda je taková, že když použijeme všechny výše popsané prostředky ochrany a testování, zda se jedná o žadatele nebo zájemce, limitujeme tím možnost špatného výběru, ale rozhodně ho tím neodstraníme. Samozřejmě se může stát tragédie i ve velmi dobré péči a to je zcela jiný příběh.

Při výběru pomáhá řídit se srdcem, intuicí a mít vztah se zájemcem dopředu, hledat ho v okruhu přátel, lidí, které znáte nebo přátel přátel, prostě mezi lidmi na podobné vlně. Dále je vhodné stanovit si, jaký domov pro kočku chcete. 

Řídím se heslem, že pro kočku nechci horší domov, než jí v dočasné péči poskytuji já.

Prostředky jako adopční smlouva, prohlídka bytu a seznámení se členy domácnosti, kde kočka bude, instalace sítí, poplatek, zajištění misek, pelíšku a papání, na které je kočka zvyklá před odběrem vyselektují žadatele a ponechají spíše ty, kteří mají o kočku skutečně zájem jako o něco, v čem vidí hodnotu a především milující bytost...