Jak jsem se shledal se sourozenci Fio a Foí

Byl jsem ještě docela malinký, když k nám přišli Fionka a Floriánek. Byla to úplně malá klubíčka chmýří a vůbec ničemu nerozuměla. Něuměli čurkat, kakat a ani běhat. Nevěděli, jak stát jistě na nohou nebo mňoukat. Pokud zrovna nespali, plakali. Nebyla s nimi žádná legrace. Ze začátku byli jen v přepravce, kterou jsem chodil strážit s bišonkem Apou a havanačkou Popelkou. Střídali jsme se. Já měl noční, on denní. Vzájemně jsme se ve službě podporovali. Byla to fuška mít pořád čumáček mezi příčkama dvířek přepravky a oči na stopkách. V přepravce panovala tma tmoucí a Fionka s Floriánkem se pořád choulili na konci přepravky, svítila jim jen očka. Když se přiblížili ke dvířkům, byla to jediná chvíle na lékařskou prohlídku. I přes mou veškerou snahu udržet je u dvířek lapkama co nejdéle, se vždy nějak "rozkutáleli" po prostoru přepravky. 

Maminka byla hlavní doktorka a pořád nás odháněla. Říkala, že nechce abychom nesli velkou odpovědnost v tak nízkém věku.  

Nás bavilo být zdravotními bratry. Pudlík Daneček se taky přidával a často jsme všichni vášnivě diskutovali u přepravky do pozdních nočních hodin, co by se mělo dělat, aby přežili. Apík myslel, že potřebují na vzduch, že potřebují ven z přepravky. Já měl za to, že nejlepší by bylo je trochu zakousnout, aby cítili, že jsou naživu a nechovali se tak "mrtvě". Daneček je chtěl omývat, protože mu přišli zpoceni.

V názorech jsme se hodně rozcházeli a maminka se nás vždycky snažila usměrnit tím, že nás vyhodila z pokoje a pak tam s nimi byla sama a dělala jim bůhví co, protože pořád pištěli. Jednou jsem šmíroval za dveřmi a zjistil jsem, že pořádně nedrží zavřené. Ani jsem nemusel Apu přemlouvat a on je rozkopal, takže jsme se dostali dovnitř a byli jsme tuze překvapeni z toho, co jsme viděli. Máma měla v ruce nějakou věc s mlíčkem uvnitř a snažila se jim tu věc vložit do pusinek. Fionce to šlo a brzy sála, ale Floriánek pištěl jako píšťalička. Mámě často nabíhaly vrásky. Přemlouvala ho, aby pil. V noci vstávala každé dvě hodiny, aby je krmila. Bylo mi jí líto. Viděl jsem, jak se zoufale snaží a chce, aby přežili. Ohřívala jim teplé flašky, aby jim nebyla zima. Musím vám oznámit, že jsme to všichni nakonec společně zvládli!

 Když byli větší, koupila jim vysoký pelíšek a pustila je do pokojíku. Já se do pelíšku nevešel a nikdy jsem nepochopil, jak to, že oni se do něj vejdou, dokonce oba! Máma jim tam dávala teplé petky a oni jen čůrali, kakali, pili a spali v tom pelíšku s teplou vodou napuštěnou do PET lahve oblečenou do měkké ponožky. Nic jiného nedělali a vypadalo to, že je to ještě unavuje...

Foíkovi chyběla srst! Bylo to holátko. Fionka byla větší a živější, proto mě již od mala  inspirovala k tomu, abych ji zakusoval. 

Mě nebavilo, když jen tak leželi. Ale máma říkala, že to potřebují. Od doby, co jsme rozbili dveře, jsme měli ke koťátkům lepší přístup. Máma s dědou vymýšleli různá opatření, jak je zavřít, takže jednu chvíli držely dveře zavřené díky provázku nataženém podél zdi přes půlku bytu. Bavilo nás ho chytat a trhat tapetu za ním. Pak jsme tapetu žvýkali a nechávali ji ožužlanou po cestě, jak nám vypadávala z pusinek. Babi nadávala, co je to za systém, který máma s dědou vymysleli. Máma nakonec koupila super extra silný magnet a zavírala dveře prostřednictvím tohoto magnetu. Apa už je nezvládal otevřít jako dřív, což mě osobně zklamalo. Koukat jsme ale mohli stejně, protože magnet byl tlustý a vytvořil velkou škvíru mezi dveřmi a zdí. Tak jsme se s Apou a Danečkem střídali v koukání. To byl náš každodenní dobrodružný seriál na pokračování! 

Musím přiznat, že někdy jsme mámu fakt zlobili. Dělali za dveřmi rámus a snažili se, aby nás pustila dovnitř. Máma  byla ale zabraná do toho, aby se Foík vykadil. Vycházela ven upatlaná, ovšem vypadalo to, že odvedla dobrou práci. Já teda nevím, ale já si pamatuju, že jsem čůral a kakal odjakživa sám! Nevím, co jim bylo, že je to musela máma učit. 

Jednou mi máma vyprávěla, že ztratili svou kočičí mámu a že já ji měl už od prvního dne mého života. Nerozuměl jsem tomu. Jak ztratili? Jak se dá vlastně maminka ztratit?  Vždyť máma je tady a je tady pro nás všechny! Ovšem máma u toho měla takový soucitný pohled, že mi jich začalo být taky líto. Jednou, když papali něco jiného než mléčko, se máma rozhodla, že je vykoupe. Podle mě to fakt potřebovali, protože byli pokecaní od hlavy k patě. Chtěl jsme se na to dívat, ale jako vždycky jsem nejdřív musel zápasit s dveřmi. Když vylezli z koupelny, vypadali k světu a už jim to zůstalo. Sílili a jednoho dne se vyčůrali sami, pak se i vykakali sami a pak jim to zase nešlo, tak se to opakovalo několikrát, až se naučili vyměšovat  bez cizí pomoci. Podobně to bylo i s papáním. Když začali být dokrmováni konzervičkami, vůbec si s tím nevěděli rady, často jen koukali do misky a nechali se i půl hodiny od mámy prosit. Někdy jsem to nemohl vydržet a abych jim předvedl, jak se to dělá, tak jsem jim jídlo snědl. Zdá se ale, že to nepochopili. Než se naučili jíst sami, uběhlo několik týdnů. Do té doby se snažili konzervičku sát a vysílením pak usínali s hlavou kolno k misce. 

Foík na tom byl se stolováním nejhůř, protože místo toho, aby jídlo jedl, chodil po něm, až se mu udělaly na tlapkách masové boty. Maso měl všude! Pravidelně v nosních dírkách a za krkem, dále pod očima a na líčkách. Upatlaný od večeře vypadal jako glum, hotový adept na hororový film. Jednou mě dokonce strašil ve snu! Ještě, že spím s mámou. Ta upatlaná nebyla. Dneska už nevypadá jako Quasimodo a myslím, že je rád, protože to už by si ho Fionka vůbec nevšimla. Jíst se naučil až moc dobře, až moc rychle. Pořád někomu něco krade z misky a není mu vůbec hloupé, že mu to nepatří. Tlačí nás jeho velkou hlavou z misky, až nás vytlačí. Na rozdíl od něj my totiž máme normální hlavy. Foíkovi se postupně vrátila srst a máma dnes říká, že ji má nejhustší a nejhezčí ze všech. Ale není vůbec pravda! Zkrátka to zvládli, ale na mámě bylo vidět, že je nevyspalá a unavená. Dodnes spánkový deficit dospává. Fionka a Floriánek jí však spánek pořád kazí, protože jí chodí v noci sát. Hlavně Fiona. Mně to přijde docela bezohledné.

Zdá se, že si Foí a Fio nic z toho jak byli malí, nepamatují. Navždy to zůstane jenom mezi mnou a mámou. My dva víme všechno....