Dva jsou lepší než jeden

 O lásce mezi kočkami

Stále převládá názor, že kočce samota nevadí, ba naopak. Kočka ji miluje a dokonce samotu vyhledává. Možná i ve vás přetrvává obraz kočky coby sólisty na své životní pouti. Obraz kočky jako mrzutého a občas náladového "vlka samotáře".  Ale je tomu OPRAVDU tak? KOČKA ROZHODNĚ NENÍ MRZUTÝ VLK SAMOTÁŘ. Dokonce ani váš jedináček doma, kterého vlastníte a který možná jen spí a jí, rezignujíc na radosti kočičího života. Koťátko by vaši kočku v dobrém slova smyslu" probudilo" opět k životu!

Celoživotní přátelství a láska mezi kočkami EXISTUJE stejně jako mezi psy, slepicemi, delfíny, labutěmi... 

Kontakt s druhem je pro kočku podle mého úsudku vedle potravy a bezpečí nejdůležitějším životním prvkem. Láska mezi kočkami je projevovaná nejněžnějšími způsoby a je druhově nezaměnitelná. Projevuje se mnoha aktivitami, od společného stolování, vzájemného omývání a česání srsti jazykem přes společné usínání a krokování na druhé kočce až po tak drobné a snadno přehlédnutelné nuance jako je lehké přivření víčka, kývnutí hlavou, vztyčení a zalomení ocásku, nebo svalení se na záda.

Láska ke svému druhu je neměnná, trvalá, jednoznačně uchopitelná smysly a definovatelná. Láska mezi kočkami EXISTUJE. 

KOČKY O NI STOJÍ. BEZ KONTAKTU S DRUHEM SE JÍ NIKDY NEDOČKAJÍ!

Bez druha jsou kočky odsouzeny k tomu, jak jim emočně obohacuje život člověk. Jenže člověk moderní je velmi zaneprázdněný, obtěžkán povinnostmi, starostmi, účty, prací, vztahy... Stále bojujeme s přerozdělováním těch pár chvil, které máme k odpočinku mezi přátele, vlastní aktivity a "někdy" i domácí mazlíčky. Přitom kočky z kontaktu se svým druhem mohou tolik těžit. Pořízením kamarádky bychom pomohli i sobě. Odlehčili bychom našim svědomím a pocitům selhání, že... jsem dneska nebyl vůbec doma... že jsem Mícu ani neviděl... že jsem musel na služebku, že jsem jel na dovču, že jsem dal Míce jen najíst apod... Přestože je možná pro některé z nás těžce přijatelný fakt, že nikdy nemůžeme nabídnout společenské kočce plnohodnotné partnerství způsobem, jakým by jí ho nabídla jiná kočka, JE TO PRAVDA. Není to naše chyba. I kdybychom se starali o kočku x hodin denně, nikdy ji nebudeme lízat kožich (pokud tedy nevlastníte ten šílený umělý kočičí jazyk, který se prodává pro majitele, kteří chtějí kočce nabídnout i toto), nikdy ji nebudeme zdravit signály kočičí řeči. Problém je prostě v tom, že NEJSME KOČKY. NEUMÍME S KOČKOU KOMUNIKOVAT JEJÍMI PŘIROZENÝMI ZPŮSOBY. 

Vidím to na sobě. Ačkoliv mňoukání mám namňoukané, stačí akorát k tomu, abych si konkrétní kočku přivolala. Dále má schopnost nesahá. Ačkoliv mám načtené chování koček a mohu se snažit sebevíc, z plaché kočky pravděpodobně rychleji udělá mazlíka kočičí mazlivý pomocník, než člověk sám.

Když jsem dostala na vymazlení traumatizovaná plachá koťata, trvalo mi šest měsíců přirozených socializačních technik, než si začala užívat hlazení. Obrovský zlom nastal, když jsem do karantény pustila mého Floriánka, přerostlé mimčo chovající se jako naprostý suverén, vyžadující mazlení velmi intenzivně! Plašánci ho několik týdnů pozorovali, postupně se začali cítit v mé přítomnosti mnohem uvolněněji, než kdy dříve. Pochopili, že když jemu nic nehrozí a užívá si mou přítomnost, je bezpečné se přidat.

Přátelství a láska mezi kočkami je silná a její projevy jsou vysoce sofistikované. Proto je nám při pohledu na kočky, které se milují a opečovávají v něžném spojení dvou klubíček velmi dobře. Zvedají se nám endorfiny a oxytocin. Rozumíme jim. Jejich způsoby vyjádřit náklonnost jsou stejné jako naše.